JANANAS: Nasloucháme tomu, co si samo řekne

To samo – tak se jmenuje nové album kapely Jananas. Fanoušci na ně čekali šest let, ale čekání se vyplatilo. Ve spolupráci s producentem Viliamem Bérešem ve studiu Sono vznikla deska, která nikoho nenechá chladným. Podíl na ní mají také hosté: Bennewitzovo kvarteto, kytarista Peter Binder, basista Rasťo Uhrík nebo klarinetista Vojta Nýdl. Skupina desku představila na dvou zcela vyprodaných křtech v pražské Malostranské besedě 5. a 6. října. To samo je veselé album plné vážných témat. V podobném duchu se neslo i povídání nad ním s protagonisty Jananasu, zpěvačkou Janou Infeldovou a kytaristou Jendou Vávrou.

V písni The best of Jananas zpíváte, že jste „kapela, která chce změnit svět“. Jak?

Jana: Ta píseň je naším výrazem pobavení a „obdivu” nad kapelami, které někdo založí, protože chce změnit svět a ve výsledku se změní pouze sám, a to na stroj pro přijímání honorářů a tantiém.
Jenda: To my, když se nás producent ptal, proč by měl tu desku s námi točit, v rámci výměny legrácek jsme mu dali celkem jasnou odpověď: ‚Protože lidé naši hudbu potřebují‘. On byl tou odpovědí úplně odzbrojen a v podstatě přinucen to album s námi udělat. A jeho svět se tímto natáčením tedy rozhodně změnil. Třeba se změní i pro posluchače. (smích)

Takže pro posluchače bude po poslechu desky svět jiný. Možná radostnější?

Jana: Ti lidé čekali na tu desku šest let a věřím, že je trošku rozveselí. Už jen ten fakt, že se kapela během té doby nerozpadla, je dostatečným důvodem k radosti.

Po minulé dece jste změnili producenta, a říkáte, že spolupráce s ním byla zásadní.

Jenda: Bez dcerky neodejdu, bez producenta netočím! V momentě, kdy nemáme někoho, s kým se o věci můžeme bavit a kdo do toho něco vnese, si můžeme album natočit doma v obýváku. Spousta lidí to tak dělá, ale pro nás je důležitý ten samotný proces kvasu, oponování jeden druhému a snaha dobrat se výsledku. Potřebujeme to takzvané třetí ucho, kterému věříme. Přeci jenom – když jste autorem a zároveň interpretem, nemusíte mít ten správný odstup.

Mluvilo vám vaše třetí ucho, Viliam Béreš, třeba do textů?

Jana: Na Viliamův popud jsme trochu přepracovali jenom text písně Jana Smutná. U něj jsme ale sami dlouho cítili, že by bylo dobré ho na desku trochu předělat. Tahle písnička vznikla už před dlouhou dobou a měli jsme pocit, že by si změnu zasloužila.

Dneska už tedy nejste Jana smutná?

Jana: To bylo spíš tím stylem humoru, se kterým už se dneska tak neztotožňujeme.

Takže zrajete a s vámi i váš humor; chápu to dobře?

Jenda: Jasně. Každý zraje. Ale jde o to, jestli zrajete jako plísňový sýr nebo jako plesnivý hadr.
Jana: Humor se samozřejmě vyvíjí taky. Dneska už se asi nesmějete tomu, čemu jste se smál na střední škole.
Jenda: A my jsme prostě jenom trochu zestárli. To ale neznamená, že by nás o ten humor měl někdo připravit. Jenom je trošku jiný.

A jak vám Viliam Béreš mluvil do muziky?

Jenda: Podstatně víc, než do textů. Ale o všem jsme společně mluvili, debatovali, zkoušeli, hledali. Občas jsme byli pionýři slepých uliček, říkali jsme si tudy ano, tudy ne. A dopředu jsme si na to vyhradili dostatek času.
Jana: Vztah mezi kapelou a producentem se často popisuje jako nějaký souboj. My jsme ale spolupracovali. Přizvali jsme si ho, aby konfrontací mezi námi vzniklo něco společného. Takže spíš dohoda a inspirace, než boj.

A tak jste, jak sami říkáte, konečné verze písniček společně vyseděli.

Jenda: To jo, seděli jsme dost. Kdo někdy natáčel ve studiu, ví, že devadesát procent času se tam sedí. A když nemáte popruh na kytaru, sedíte pořád.

Na albu máte zajímavé hosty. Kde jste k nim přišli?

Jana: Třeba Bennewitzovo kvarteto, které hostuje v písničce Antonín Sova, jsme si vysloveně přáli. Už dlouho jsme měli touhu udělat nějakou píseň s kvartetem a na Bennewitzovce jsme si mysleli už delší dobu. No a k dalším spolupracím došlo víceméně improvizovaně ve studiu Sono.
Jenda: Improvizovaně a velmi náhodně. Sono má v jedné budově dvě studia, ve kterých paralelně natáčí. My jsme natáčeli v horním studiu, ale v dolním studiu se mezitím natáčela spousta dalších desek, které, na rozdíl od té naší, vyšly mnohem dřív. To je ale jiný příběh. Postupem času tito opravdoví muzikanti z dolního studia zjišťovali, že v horním studiu je větší zábava, přišli si to poslechnout a v momentě, kdy pochopili, že už nikdy s nikým jiným než s námi natáčet nechtějí, jsme je čapli. Tak nám třeba Peter Binder nahrál skvělou westernovou kytaru do písně The best od Jananas. A něco nám nahrál i kontrabasista Rasťo Uhrík. Tedy – on se tam u nás většinu času jen poflakoval a koukal, ale pak za půl hodiny nahrál skvělé kontrabasové linky do dvou písní.

Vy ale teď budete muset natáčet desky častěji, než doposud! Aby si ti muzikanti, kteří už s nikým jiným natáčet nechtějí, někdy něco natočili.

Jenda: No to oni určitě natočí něco s někým jiným, protože to jsou opravdoví muzikanti a živí se tím. Otázkou je, zda je to bude ještě bavit. (smích)
Jana: Ono se předpokládá, že když kapela natočí desku, za dva roky vydá další. Nikoliv tak naše kapela. Možná bude další album za deset let, možná za dva roky. Počkáme zase, až se další deska sama přihlásí o slovo.

Natočilo se album To samo samo?
Jenda: Něco jsme na desku jako kapela natočili i my. Ale v zásadě se to samo nachytalo, jako když dlouho v pohodě sedíte u řeky na rybách. Naše základní investice byl čas, který jsme ve studiu strávili a který jsme desce chtěli dát.

Jak často vám něco přichází samo?

Jana: Poměrně často. Máme i takový životní styl, postoje a názory, které tomu nahrávají.
Jenda: Zvykli jsme si dost naslouchat tomu, co se kolem děje, a tomu, co si vlastně samo řekne.
Jana: A naučili jsme se pracovat bez úsilí. To je náš způsob práce. Nechci říct, že bychom nedělali nic, ale rozhodně věci netlačíme na sílu. Důležité je se snažit, ale taky umět naskočit včas na tu správnou vlnu.

Ve svých písničkách skvěle, vtipně pracujete s češtinou, přitom se občas odkazujete k velikánům české literatury a poezie. I na nové desce. Ta deska je vlastně takový hold české literatuře…

Jana: To je přesné. Sami rádi čteme, protože už umíme číst. Takže holt došlo i na hold.

Chystáte nějaké literární dílo, knihu povídek či básní?

Jana: Chystáme! Už delší dobu jako takový kapelní kronikář zapisuju různé zážitky naší kapely, jejichž čtením se baví naše nejbližší okolí. Mám tak už připravené nějaké kapitoly do chystané knížky. Samo se mi to píše, když mě někdo z kapely naštve.
Jenda: Ta knížka bude skvělá! Nějaké úsměvné ochutnávky už jsme zveřejnili na facebooku a na našich webových stránkách. A až bude, mohla by se prodávat společně s cédéčkem jako takový balíček. V očích už mi svítí dolárky.

Jano, jak často vás někdo z kapely naštve? Kéž by se to dělo často, aby byla knížka brzy hotová!

Jana: Stává se mi to poměrně často. Nejčastěji mě naštve zde přítomný Jenda Vávra. Ale to už je součást našeho přátelství.
Jenda: Jano, přátelství bez vzájemného naštvání se by nebylo opravdovým přátelstvím. A slibuji, že tě budu štvát co možná nejvíc, aby byla knížka brzy na světě.

V úvodní písničce alba To samo máte nahozenou řadu zásadních témat. Třeba aktivity Ochranného svazu autorského. Co říkáte tomu, že oni prakticky za všechno chtějí platit – za každé rádio v hospodě nebo hotelu, i třeba za čistá cédéčka a prázdné flashky?

Jenda: Nám to přijde v pořádku, pokud ty peníze jdou nám. (smích)

Takže třeba cena čistého flash disku by měla být navýšena o částku, která poputuje skupině Jananas…

Jenda: Ano, ale úplně nejlepší by bylo, kdyby to na tom bylo napsáno. Z této flashky putuje 5 Kč na konto Jananas. Pokud chcete přispět víc, posílejte peníze sem a sem. To by bylo krásné.

Dalším zásadním tématem písně The best of Jananas jsou novináři. Máte, jak tam zpíváte, připravené kecy pro novináře?

Jana: Nemáme připravené žádné přesné kecy; naše kecy bývají improvizované. A to i na koncertech. Všechno to vzniká spontánně. Jediné, co už máme připravené, jsou odpovědi na tři otázky: kdo nám píše texty, proč se jmenujeme Jananas a kdy jsme vznikli.
Jenda: A všechno je to zpracované právě v písni The best of Jananas, aby se nás lidi nemuseli pořád a znovu ptát.

A zpátky k novinářům. Co z toho, co novinářům v rozhovoru řeknete, je pravda?

Jana: Ta otázka by mohla znít i na druhou stranu: co z toho, co novinář napíše, je pravda, že?
Jenda: Máme pocit, že dneska si lidi málo ověřují informace. A novinářská profese se zúžila na to, že si najdete něco na internetu nebo v databankách a sem tam uděláte nějaký rozhovor. A nějakým zvláštním způsobem předpokládáte, že to, co na tom internetu najdete nebo vám do rozhovoru respondent řekne, je pravda. Takže my jsme pro to, a možná bych to nazval i jistou kultivací novinářů, ať si ty informace zjišťují a ověřují. Je to jejich práce. My vám o sobě občas řekneme pravdu, občas ne.
Jana: Můžeme to pojmenovat novinářské dobrodružství s kapelou Jananas.
Jenda: Přesně tak. A jistě mi potvrdíte, že jinak, pokud zrovna neděláte rozhovor s kapelou Jananas, toho dobrodružství ve vaší profesi moc nezažijete!