BRZOBOHATÝ POKŘTIL UNIVERSUM

Zpěvák a skladatel Ondřej G. Brzobohatý včera (28. 2. 2018) pokřtil na svém koncertě v Lucerna Music Baru nové autorské album Universum. Vystoupil se svou kapelou, rozšířenou o dechovou sekci Miroslava Hloucala. Hvězdnými hosty koncertu a kmotry CD byli, stejně jako v duetech na albu, Vojtěch Dyk a Marta Jandová. Křest alba doprovodil svým nekonvenčním přáním i katolický kněz dominikánského řádu Romuald Štěpán Rob. Panovala tam skvělá atmosféra. Byly to dvě a půl hodiny čiré radosti z hudby a neskutečný přísun pozitivní energie.

V rámci vydání nového alba Universum Ondřej G. Brzobohatý odpověděl na několik otázek:

Vyjádřil jste se, že album Universum je hudebně odvážnější, než předchozí Identity. V čem?

Asi v tom, že jsem se na něm odvážil pracovat se žánrem, který je víc taneční, druhový. Pojďme v tomhle případě mluvit o funky, jako o základním pilíři soundu celého alba. No a to je dozdobeno fasádou z jazzu, soulu, někdy i melodického housu. A druhá věc je, že jsem si na Universu dovolil zpívat více o věcech dost osobních.

Spočívá ta odvaha třeba i v tom, že co se hudební stránky týče, je ve vaší kapele hodně prostoru pro dechy?

Zvuk písniček, kde je dobře zaranžovaná dechová sekce, miluju. Když k nim přidáte i vkusně napsané smyčce, je to paráda. U nás podobné desky produkuje jen velmi málo kapel a interpretů. Vlastně bych je mohl spočítat na prstech jedné ruky a všichni jsou to mí dobří kamarádi. O aranže dechů a smyčců se na mém albu postaral Míra Hloucal. Polovinu věcí už jsme měli vyzkoušených z koncertů. Na nich jsme zjišťovali, co funguje a co je třeba přepsat.
Říkáte, že písně na albu jsou o věcech, které se vám honí hlavou.
V první písničce na albu pak zpíváte, že chcete mít svůj vnitřní klid. Mám pocit, že leitmotivem celé desky je „žít a nechat žít“. Chápu to dobře?

To chápete velmi dobře. Zamýšlím se nad věcmi, které se týkají jak mě samotného, tak společnosti, ve které žiju. Světa, který ke mně promlouvá – ať už třeba z médií nebo z mých vnitřních dojmů o něm. Do toho potkávám různé lidi a prožívám různé situace. Takže žít a nechat žít, to je výstižný leitmotiv. Zrovna u písně Dohoda je to velice jasné, nenechám si přece nabulíkovat nějakou představu o svém životě od někoho jiného. A nenechám si ji nabulíkovat ani tím, co se na mě hrne ze všech stran – může jít třeba o internet, televizi nebo noviny. V současné době není jednoduché nepodlehnout – ať už všem možným trendům, nebo třeba nutnosti někam patřit.

Neboli hledat vlastní individualitu, jak se říká, je pro někoho poměrně složité.

Ne každý člověk přemýšlí, jak se stát sám sebou. Pro mnoho z nás je jednodušší někam patřit, být součástí nějaké skupiny. Vlastně to je pro toho člověka určité alibi. Máte nějaké obecné názory, obecný přístup k životu, a individualita se úplně ztrácí. Na to upozorňuju i na svém albu. Takových lidí totiž je, zdá se mi, čím dál tím víc. Ale třeba se pletu a bylo jich vždycky dost. Člověk se zkrátka většinou hledá, nemůže se najít, a tak je snazší patřit do nějakého stáda. Přitom společnost by podle mě měla být pestrá a neustále poukazovat na jakékoliv názory, ať jsou takové nebo makové. A měla by je demokraticky řešit, měla by vytvořit dialog mezi různými lidmi a skupinami ať už etnickými, náboženskými či jakýmikoliv jinými.

Což se u nás neděje?

Ne v tak dostatečné míře, jak by bylo třeba. To by lídři našeho státu museli sami být individualitami, ale oni z většiny nejsou.

A ještě k jedné písničce z nové desky, Máme rádi jazz. To je vlastně tak trochu výsměch skalním jazzmanům.

Výsměch určitě ne. Obdivuji jazzové hráče s veškerou jejich technikou a urputností, se kterou se pouští do svých sól. Jen zkrátka, když je v tom potom už příliš ega a málo hudby, tak se to často posluchačsky nedá vydržet. Celá píseň je ale spíš nadsázka. Nazpívali jsme ji společně s Vojtou Dykem spíš jako poctu jazzu, jen s takovým drobným „ale“. Myslím si, že každý žánr má svoje extrémy. Netýká se to jenom jazzu, ale právě u jazzu je to hodně transparentní. Je to totiž jeden z mála žánrů, ve kterých si můžete dovolit interpretační svobodu.

Vedle Vojty Dyka máte na desce i další hosty, třeba Martu Jandovou a Romana Holého.

Roman Holý mi nahrál varhany hammondy – on má totiž doma skvělý nástroj. Moc jsem chtěl mít na albu jejich zvuk. S Martou Jandovou jsme dali dohromady písničku: Je toho moc. Dalším hostem je Epoque String Orchestra, což je dítě Vítka Petráška z Epoque Quartetu. Natáčelo se s ním jedna radost. Hudebníci v orchestru byli sehraní, během jedné frekvence jsme nahráli devět písní! A pak je na desce samozřejmě moje kapela, všichni jsou to skvělí muzikanti. Bubeník Tomáš Kozelka dělal i mix alba a nějaké samply, Jarda Pokorný je skvělý basák, Ondra Fišer vynikající kytarista a Matouš Kobylka saxofonista, který byl součástí té skvělé dechové sekce, o které jsme už mluvili a ve které hráli i Rosťa Fraš a Honza Šatra.