TUGRIKI: Udělat něco, co nebude nikdo čekat

Eponymní debutové album Tugriki, tedy čtveřice Dorota Barová (Tara Fuki či Aneta Langerová), Ľuboslav Petruška (Chiki liki tu-a, Korben Dallas), Igor ‚Ozo‘ Guttler a Lukáš Fila (oba Korben Dallas) je na světě a sklízí první pochvalné ohlasy mimo jiné za svou originalitu a nezaměnitelnost. Doba víc než příhodná pro to, představit jej i naživo. A právě tak se v těchto dnech děje, když kvarteto zkušených muzikantů, jež můžeme bez obav označit za „superskupinu“, vyrazilo na československé miniturné (kompletní výčet všech zastávek najdete zde: https://www.facebook.com/tugriki/events).

V jeho rámci se Tugriki zastaví mimo jiné i příští středu 18. 4. v pražském JazzDocku, kde album slavnostně pokřtí společně s Anetou Langerovou. Čekání na křest i další koncerty si můžete zkrátit naším rozhovorem, v němž se dozvíte leccos ze zákulisí vzniku Tugriki, nahrávání alba i budoucích plánů kapely…

Váš název je prý podle mongolské měny. Jak jste na něj přišli?

Lukáš Fila: Vznikl úplně náhodou. Stáli jsme před studiem, a Ozo, náš bubeník, mi radil, že bych si měl pořídit nové auto. Rovnou mi i jedno ukazoval. Ptal jsem se ho, kolik by stálo, a on odpověděl, že asi tak pět tugríků. Nikdo z nás ostatních to slovo předtím neslyšel, ale moc nás pobavilo, a začali jsme ho pak používat. Až potom jsme si řekli, že by to vlastně byl i pěkný název.

Potkali jste se jak? Na první pohled to vypadá, jako by Korben Dallas chtěli jen vyměnit zpěváka za zpěvačku…?

Lukáš Fila: Tak to si pamatuju úplně přesně! (Dorka Barová se začíná smát…) LF: V létě jsme měli hrát na akci Mosty – Gesharim. To je takové setkání interpretů z různých zemí visegrádské čtyřky. A byli jsme dotázáni, zda si nemůžeme najít nějakého Poláka nebo Maďara, který by si s námi zahrál. A Ozo má hrozně rád Tara Fuki, a už hodně dávno nám doporučoval, abychom si je poslechli. Takže jsem si je jednou poslechl, a zaujala mě jejich polština. A při té nabídce jsem si na to vzpomněl, a říkal jsem si, jestli je ta zpěvačka opravdu původem Polka. Tak jsem se po ní začal shánět a ukázalo se, že není. V létě jsme pak hráli v Praze ve Stromovce a Dorka se přišla podívat. Bylo hrozné počasí, bouřka, pršelo, ale přesto byla nadšená. Tam jsme si padli do oka. . Dorka Barová: A to jsme se tam opravdu setkali úplně poprvé.

Nápad je ale jedna věc a realizace druhá. Navíc jsou obě strany poměrně dost muzikantsky vytížené?

LF: Když se ukázalo, že Korben Dallas budou mít půlroční pauzu, protože zpěvák Juro má dítě, a chce se mu věnovat, okamžitě nás napadla Dorka. A uvědomili si, že na to budeme mít čas. A že klidně můžeme udělat něco, co nebude nikdo čekat. Plánovali jste nějak? Mluvili jste dopředu o tom, co si kdo od toho slibuje a čemu se určitě chcete vyhnout? DB: Ne. Vůbec. Jen jsme si zkrátka spolu chtěli zahrát a vyzkoušet, zda by to mohlo fungovat. Pak mi Lukáš začal posílat texty, já na ně vyráběla nějaké demáče, a poměrně dlouho jsme také hledali první možný termín setkání. A tam to z nás doslova vytrysklo. A přesvědčili jsme se, že to určitě stojí za to něco spolu zkusit. LF: Plán opravdu nebyl žádný. Byla jen chuť něco společně zkusit. Původně také byla představa, že spolu budeme jen hrát, a pokud se podaří udělat nějaké nové skladby, tak je asi doplníme něčím od našich dalších kapel, možná zařadíme i něco převzatého. O nějakém albu jsme v té době vůbec neuvažovali, protože ještě nebylo ani jasné, jestli si budeme hudebně rozumět.

DB: Jenže pak jsme za první tři dny společného hraní měli nahrané základy šesti nových skladeb.

Otevřelo vám to nějaké nové dveře? K jiné hudbě, než jakou děláte se svými dalšími kapelami?

DB: Já si to s rockery užívám… (smích) Jinak jsem s nimi moc nehrála a ten feeling mě baví. LF: A čeština… DB: Čeština a slovenština pochopitelně taky. I když s Kuzmich Orchestra máme několik českých písniček, v takovém rozsahu jako tady, to jsou pro mě nové zážitky. LF: Pro mě je to změna ještě větší. S Jurou z Korben Dallas, hrajeme společně už od čtrnácti let. Nikdy jsem s žádným jiným zpěvákem, natož zpěvačkou, nehrál. Takže pro mě to byl úplný krok do neznáma. Alespoň, že část kolektivu byli domácí! (smích) Navíc začít psát texty v ženském rodě, a ve finále některé ještě převádět do češtiny – to pro mě byly úplně nové souvislosti.

Jak spolupráci vnímáte teď, s odstupem? Jde o novou kapelu, která bude dál činná, a nebo je to jen jednorázový projekt, kdy jste vydali album, odehrajete k němu sérii koncertů, a pak se zas všichni rozejdete ke svým aktivitám?

DB: Původně asi taková představa byla, ale nyní, po tom jak se vše podařilo, a jak to začalo fungovat, by asi bylo škoda zůstat jen u desky a pár koncertů. Opravdu se to ukáže, až odehrajeme turné.

A dá se to skloubit s dalšími kapelami? Dorka třeba hraje i s Anetou Langerovou… DB: …Která ovšem – a byla to naprostá náhoda – oznámila pauzu ve stejné době, jako Juraj. Ale i po ní to myslím půjde. Asi bude trochu složitější logistika, kluci budou mít dvě kapely, ale já už jsem na organizaci hraní podle google kalendáře celkem zvyklá.

I proto jste album vydali tak rychle, a ještě dříve než vůbec došlo na koncerty?

DB: Už první zkoušku jsme měli rovnou ve studiu, a co se nám líbilo jsme rovnou nahráli. A když nám to tak šlo, logicky jsme se začali bavit i o albu.

LF: Byli jsme připravení, že si ho vydáme sami. Ale k mému překvapení nám ze Supraphonu řekli, že se jim to líbí, a že by do toho šli. Což dodnes považuji za velmi velkorysé a pořád tak nějak čekám, že se někdy objeví ten opravdový příběh, proč se to stalo… (smích) A je pravda, že ta rychlost byla neobyčejná. V podstatě pár týdnů po tom, co jsme se dohodli a následně odevzdali nahrávku, byla deska venku.

O čem vaše písničky jsou? Mají nějaké společné téma?

LF (s přehnaně vážným výrazem): Je to alternativní pop o životě moderní ženy. DB: Super! Novinář se v tobě nezapře. Pravdou je, že jsem dostala mnohem více textů a z nich si vybírala. LF: A opět v tom nebyl žádný plán – ta jednotící nit časem přirozeně vyplynula. Byl to organický proces.

Co vašim skladbám říkal frontman Korben Dallas Juraj Benetin?

LF: Reagoval až překvapivě dobře. Myslím, že tomu fandí. Mám teď v plánu mu dát cédéčko a donutit ho k “recenzi”. Navíc nevím jak on, ale já předpokládám, že to bude mít pozitivní dopad i na Korben Dallas – budeme více rozehraní, s novými zkušenostmi, a možná i novými fanoušky. Jak se Dorce zpívají Lukášovy texty?

DB: Je to hodně nezvyklé. Ale zkušenost se zhudebňováním například cizí poezie už z minulosti mám. A je to inspirativní. Ta slova někam směřují, sama si říkají o náladu. Je to úplně jiné, než si sednout k nástroji, a začít vymýšlet nějaký hudební motiv se zcela čistou hlavou, bez vnějšího ovlivnění. Lukáš mi jich navíc posílal opravdu hodně, tak jsem si mohla vybírat, a svůj příběh si tam vždy našla.

LF: Nicméně není to nějaké dogma, že texty musí být ode mne. Pokud Dorka přijde, že měla těžký víkend, a napsala dvacet textů a určitě je musíme zhudebnit, tak si řekneme “bezva”, a jdeme nahrávat. DB: Ostatně dva texty napsal i bubeník Ozo, a jeden od Míši Vejnarové jsem vytáhla “ze šuplíku”.

Jak hodně se chystáte koncertovat?

DB: Vlastně mě až překvapilo, při tom, jak narychlo vše vznikalo, kolik koncertů se už na jaro a léto podařilo dohodnout, a kolik jich nakonec budeme mít. Křest bude 18. dubna v pražském Jazz Docku. LF: Snažíme se řešit věci postupně. Album máme teď hotové, takže jsou nyní důležité koncerty. Abychom je odehráli co nejlépe, aby byli posluchači spokojení, my z toho budeme mít radost… O tom, jak budeme postupovat potom, budeme přemýšlet, až to bude aktuální.

Hovoří se o vás jako o “superskupině”. Není to poněkud nadnesené?

LF: Samozřejmě, že je to trochu mediální berlička, ale na druhou stranu už opravdu něco za sebou máme – tak proč toho nevyužít? Navíc máme před očima jako varování ten nejhorší moment, který se každé superskupině může stát – tedy, že nakonec vůbec nezní jako kompaktní skupina a vlastně ani nemusí být super. Napadá mě přirovnání k fotbalovému mužstvu: To, že se podaří do něj sehnat ty největší hvězdy, ještě neznamená, že bude výsledkem skvělý tým. Proto naše interní ambice je znít kompaktně, a aby nám to společně fungovalo.

Uvažujete v hranicích toho, kam se s Tugriki chcete zařadit? Zda spíše k menšinovým posluchačům a nebo naopak zkusit obohatit popovou scénu o něco nového?

LF: Těžko říci, jak to vnímají jiní, ale mám dojem, že s Korben Dallas se nám podařilo obojí. Můžeme hrát na alternativním festivalu i na čistě rockovém, můžeme hrát na náměstí, dostali jsme alternativní ceny a dělali hudbu pro televizní seriál určený pro prime time. I proto můžeme hrát v Praze v Jazz Docku, a zároveň jet turné jako předkapela Lucie. Možná je společným klíčem dělat hudbu tak, abychom jí věřili především my sami.

DB: Určitě jsou muzikanti, kteří dopředu přemýšlejí, pro koho chtějí hrát a jak má jejich hudba znít, aby byla úspěšná. Já jsem tohle ale nikdy neřešila. I proto jsme hrály s Tara Fuki na vážnohudebních i alternativních festivalech, v rockovém klubu i v kostele. Všude to zní maličko jinak, a pokaždé přijdou jiní lidé. Od mladých punkáčů až po seriózní důchodce – a to je přesně to, co mě na hudbě baví.

Připouštíte si i možnost neúspěchu?

DB: Pro mě to už nyní byl tak silný impuls a tolik nových zážitků, že i kdyby to bylo jediné, tak to bude stát za to.

LF: Přesně tak. Jistě, že nás zajímá, jak budou reagovat posluchači, zda budou na naše koncerty chodit, ale to důležité už špatně dopadnout ani nemůže. Navíc – já mám zkušenost z Korben Dallas, kde nás první úspěch, tak jak ho většina lidí vnímá, potkal až po třicítce. Předtím jsme si tak brnkali, občas i třeba pro pět lidí… Pamatuju si, jak se jednou přišel podívat můj otec, a když jsem se ho ptal, jak se mu to líbilo, tak pravil, že mu z toho naskočil opar. Takže když si dnes lidé pouštějí naše písničky, pořád mě to spíš udivuje, než že bych s tím nějak dopředu počítal.

DB: Já mám každopádně zatím ze svého okolí ohlasy jen kladné.

LF: Ano. Dokonce i mojí manželce se to líbí!